Skákat, lézt jako kočka, dělat kotouly, žonglovat… Kdy jste naposledy dělali takové “hlouposti”? V naší rodičovské vážnosti se většinou takovým pohybům vyhýbáme. Vnímáme, jak jsou naše těla zatuhlá a udělat kotoul už zdaleka není tak snadné jako dřív. A dělali jsme ho někdy rádi? Pocit trapnosti je tu na to šup.
Dva roky chodím na dospělácké cvičení, kde si takhle “blbneme” hromadně 🙂 Na začátku to bylo těžké. Nad vlastním tělem jsem neměla kontrolu, nezvládlo zdaleka tolik, jako dříve, hlava si nepamatovala, jak se který pohyb dělá…
Odhodlání překonat pocit vlastní nešikovnosti a trapnosti však přineslo obrovskou odměnu. Radost z uvolnění, poddání se pohybu a soustředění sama na sebe přineslo osvěžení pro hlavu.
S každým dalším cvičením vnímám, jak intenzivně je moje hlava propojená s tělem. Jak mentálně náročné je provádět zdánlivě jednoduché pohyby vědomě. Jak se do mozku doslova vypalují nové neuronové spoje nebo se oživují cestičky těch lety zarostlých 🙂 Flexibilita myšlení, schopnost rychle reagovat, umění koordinovat zdánlivě nemožné, za tím vším je pohyb. A ten pocit, když to začne fungovat, stojí za to!
V Mones propojujeme práci těla a hlavy už od miminek. Jsme tím pro vás výjimeční. Vidíme, jak děti milují naši tělocvičnu a těší se, až se v ní vyřádí. Čím déle na lekce chodí, tím více se jejich pozornost otáčí k pohybu jemnějšímu – k práci s pomůckami pro jemnou motoriku.
Kdy jste šli naposled „po čáře“ pozadu, skákali přes švihadlo, váleli sudy? Rodiče u nás nezůstávají s pohybem pozadu za dětmi. Na každou lekci pro ně máme něco připraveno. Jsou příkladem pro své dítě. A taky je fajn nechat své tělo vzpomenout si, sami si to užít. Na chvilku zapomenout na rodičovskou vážnost a zkusit totéž, co děti.
Naše tělo k nám vysílá signály. Když ho budeme poslouchat, odhalí nám spoustu důležitých informací ještě dříve, než si je uvědomí naše mysl. Děti jsou v tom přirozené. My to znovuobjevujeme…
Držím vám palce. Díky vlastní zkušenosti moc dobře vím, jak začátek „bolí“, ale vyplatí se to.