Sama (se) sebou

Jsem sólospáč. Miluju ten pocit, když se večer můžu zavrtat do peřiny, pěkně se obalit ze všech stran, schoulit se do klubíčka a nikým a ničím nerušena vypnout. Posledních asi 10 let mám však “smůlu”. Můj drahý je totiž neústupný párový spáč 😉 No a děti? Ty samozřejmě spaní s maminkou milují! Uhájit si svůj prostor pod jednou peřinou se 2 – 4 osobami najednou je úkol hodný válečného bojovníka.

Potřeba osobního prostoru se v životě asi mění – malé děti chtějí být s mámou a cítit ji u sebe co nejvíce. Některé maminky tu potřebu mají stejně intenzivní jako děti, některé méně. Já patřím do druhé skupiny. Mít svůj prostor, kam mi aspoň pár chvil nebude nikdo zasahovat, kde mohu pracovat nebo odpočívat, je moje bytostná potřeba. I kdyby to mělo být třeba jen pod tou peřinou – nemuset reagovat na druhé, přizpůsobovat se jejich potřebám, hájit si nárok na to svoje.

Pamatuji si jak dnes, když jsem se přistěhovala ke svému muži a on nechápal můj požadavek mít malý koutek v domě jen sama pro sebe. Vždyť přece celý dům je můj hrad! No jooo, ale taky všech ostatních! S příchodem dětí jsem na čas svoji potřebu samoty musela odsunout stranou. Musela? Tenkrát jsem to tak vnímala. Ale vrátilo se mi to jako bumerang. I jako máma mám přece právo na svůj prostor!

To byl můj silný “aha” moment na jednom z „5 montessori zastavení“ v Mones. S tématem “prostor” jsem si do té chvíle spojovala jen to, co souvisí s dětmi. Jak jim uspořádat pokojíček? Jak umístit hračky? Jak zařídit připravený prostor v domácnosti? Ani ve snu mě nenapadlo, že řeč bude v prvé řadě o nás – maminkách. A o našem prostoru. Uhájit si ho před dětmi je velký, a někdy i pěkně těžký, úkol. Naučit rodinu respektovat, že máma není a nemusí být všem neustále k dispozici. Že i ona chce občas být sama. A že to je úplně v pořádku. Tenkrát jsem hodně přemýšlela o tom, jak to vlastně mám, zda hranice, které jsem si nastavila, jsou pro mě dostatečně široké a jak moc je ostatní respektují.

Přiznám se vám – koutek v našem velkém domě, který bych měla jen sama pro sebe, se mi zatím získat nepodařilo. Co se mi ale podařilo, je ještě cennější než samotné místo – získala jsem podporu svého muže. I když je to pro něj těžké pochopit, tak moji potřebu oddělovat se a být jen sama za sebe respektuje. Vezme děti a jde s nimi ven. Nebo je s nimi doma, zatímco já 2x týdně vyrážím na cvičení. Ano, i to jsou ty chvíle prostoru pro sebe. Při cvičení, ač obklopena lidmi, vnímám intenzivně jen sebe a své tělo. Jsem ponořená do sebe a nemusím se starat o nikoho dalšího, myslet za dva nebo za tři. Fyzicky náročná aktivita mi tak přináší velkou úlevu na duši a propojení se sebou.

Zároveň se těším na den, kdy budu mít i to své místo, své křeslo, svůj stůl u nás doma. Čím jsou děti větší, tím lépe i ony chápou, že máma potřebuje mít chvíli odpočinku třeba u své knížky. Pracuju na tom, i když to jde pomalu 🙂 Ten čas už brzy přijde…

Zdroje obrázků:
Designed by katemangostar / Freepik
Karolina GrabowskaPixabay

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů