Měla jsem bratra, sestru

Před pár týdny jsem vzpomínala na kamaráda Vojtu. Znala jsem ho 20 let od jeho 14. Rozloučení organizoval jeho starší bratr Honza. U ohně vzpomínal na dobu svých deseti let, kdy si spojení s bratrem uvědomil ve chvíli, kdy o něho poprvé málem přišel. Jako prvorozený byl pro Vojtu vzorem. Ten následoval svého staršího bratra a spadl. Několik dní bojoval o život.

Od první chvíle, kdy jsem se o odchodu Vojty dověděla, jsem myslela na Honzu, jak se mu bez něho povede. Byli víc než rozdílní a místo Vojty je prázdné. Rodinný systémem to ovlivní.

Sourozenci – téma, které mně vždy přitahovalo. Uvědomuji si, jaké místo v mém vlastním životě má můj bratr. Stále je tady a za to dík. Jako zdroj k zamyšlení vám přináším pár dalších příběhů sourozenců, kde jejich vztah byl a zároveň nebyl naplněn.

Před třiceti lety jsem poznala Veroniku. Její život je klubko plné uzlíků, kde následující nitka je jiná. Tehdy žila pod Petřínem v manželství s úspěšným sochařem a podnikatelem. Jak se ocitla před samoobsluhou na jednom Kanárském ostrově bez domova? Od její sestry jsem se dověděla, že Veronika měla ještě jednu sestru, dvojče. Máma jim o ní řekla až před svou smrtí. Celou dlouhou dobu má přítelkyně hledala právě ji.

Před pár lety jsem s Martinem odkrývala jeho složité rodinné vztahy. Má prvorozenou dceru a potřeboval pochopit své reakce, kterým nerozuměl. Pracovali jsme s historií jeho rodu. Dostali jsme se k úmrtí prvorozeného bratra jeho otce, který po něm nosí jméno. Martin najednou začal chápat, že jeho otec mu není oporou, otcovskou autoritou, příkladem. Sám hledá svou vlastní identitu. Martin mohl začít hledat svůj způsob, přístup nejen ke své dceři.

Nedávno kamarádka Petra zjistila, že není prvním dítětem v rodině. O svém bratrovi, který zemřel před jejím narozením se v rodině nemluví, nemluvilo. Najednou jí její život a její rebelství dává smysl. Není tou první, táhlo a táhne ji to do světa a ona tomu nemusí vzdorovat. Její tlak něco, někoho nahradit má svůj důvod. A pochopení pro prvorozeného syna, souznění s tím druhým, prostředním a klid s benjamínkem? Vše jí do sebe najednou zapadá.

V životě jsem se už několikrát loučila s těmi nejmenšími. Rodiny si „zvykly“ na prázdné místo. Narodily se další děti. V našich srdcích zůstaly vzpomínky a vnímám, jak bytosti těch, kteří odešli, nás těší i nadále, jen jinak než bychom si přáli.

Na závěr ještě jedna osobní zkušenost. Po konstelačním výcviku jsem se rozhodla říct synovi, že neměl být jediným dítětem. S jeho otcem jsem byla těhotná několikrát a na konci třetího měsíce všechna miminka přirozeně odešla. Skutečnost, že volba mít jedináčka nebyla naše ho uvolnila. Vím, že přes to, že jsme se s jeho otcem rozešli, chápe, že náš vztah byl silnější, než se mu mohl jevit. To pro něho není málo.

Utrpení, kterým prochází rodiče při ztrátě svého dítěte, je těžko představitelné. Na sourozence to může mít fatální dopad. Záleží na nás rodičích, jakou šanci na vyrovnaný život svým dětem dáme.

S láskou ke Grétce, Albertovi, Markétě,Vojtovi, Dašce a dalším, po kterých jsou mezi námi prázdná místa. Je třeba o nich mluvit.