PRVNÍ A DALŠÍ DÍTĚ

Když jsem před třemi lety začala chodit na Hrajeme si Montessori s MONES se svou starší dcerou, bylo jí šest měsíců. Na začátku jsme si na prostředí i celý průběh lekcí poměrně dlouho zvykaly. Starší dcera je velmi citlivá a potřebovala svůj čas, než se v novém prostředí cítila dobře.

Už od začátku mě fascinovalo, jak dokáže být takhle malé miminko pozorné a soustředěné. Dodnes si pamatuju její výraz, když se zapojovala do jednotlivých aktivit. Vypadala jako ten nejpozornější žáček v první lavici, kterého jste kdy viděli. Měla oči navrch hlavy a bylo úplně vidět, jak všechno vnímá a vstřebává. 

Právě v tomto okamžiku mě metoda MONES úplně okouzlila. Mám pocit, že se na malá miminka někdy pořád ještě díváme jako na takové válečky, které jen leží, koukají do stropu a chrastí chrastítkem. Přitom už jim můžeme nabídnout tolik zajímavých podnětů a podpořit jejich přirozený rozvoj. 

Na lekce jsme moc rády chodily a pro mě to byla obrovská inspirace. Naučila jsem se díky nim jinak přemýšlet o tom, jak si s dítětem hrát doma, jak ho nezahltit, ale zároveň mu nabídnout dostatek podnětů. 

Začala jsem mnohem víc vnímat, 

• co dceru právě zajímá
• co se chce učit 
• a jak ji v tom můžu podpořit. 

Celkově mě to vedlo k vědomějšímu rodičovství. 

Velmi mi vyhovovalo také to, že se jedná o malou skupinku, kde je prostor pro každé dítě a jeho individualitu.  To mi na jiných kroužcích často chybělo, obzvlášť s tak citlivou dcerou, která potřebovala individuální přístup a dostatek času na zvykání. 

K Monice jsme chodily až do druhých narozenin dcery a potom ještě několik měsíců. Myslím, že z lekcí těží ještě dnes, téměř ve čtyřech letech. Například:

• na spravedlivém střídání všech „hráčů“ trvá při každé aktivitě i stolní hře 
• dokáže se obdivuhodně soustředit na to, co právě dělá 
• díky tomu, že jsme ji nechávali rozvíjet se vlastním tempem a podle toho, co jí šlo a bavilo ji, je dnes v některých věcech opravdu hodně napřed. 

Třeba ještě před třetími narozeninami dokázala sama složit puzzle, které bylo na krabičce označené pro děti od pěti nebo šesti let, a celou dobu se u něj dokázala soustředit a v klidu pracovat. A to mi u ní přijde obzvlášť obdivuhodné, protože její temperament je docela výbušný. To je další věc, kterou jsem si z lekcí odnesla – neřídit se tím, co se podle věku očekává, ale vnímat konkrétní dítě a dát mu prostor jít dál tam, kde už na to samo má.

Nakonec mě to všechno dovedlo až k rozhodnutí stát se lektorkou této metody. Přijde mi, že tohle musím nabízet i já osobně dalším maminkám. 

A teď, po třech letech, když se na lekce vracím znovu s druhorozenou dcerou, je to pro mě místy až dojemné. 

Zatímco starší dcera potřebovala na začátku opravdu hodně času, mladší má podle všeho trochu pohodovější povahu a připadá mi, že si lekce zamilovala hned od první, nejpozději od druhé návštěvy. Obzvlášť práce s kartami ji moc baví. Že by lekce znala už z doby, kdy byla ještě v bříšku 🙂 ?

Lekce jsou pro mě teď, jako pro maminku už dvou dětí, krásná chvíle, kdy můžu zpomalit, zastavit se a věnovat se jen mladší dceři. Vzácný čas jen pro nás dvě, kdy se můžu soustředit na ni a na to, co právě objevuje. 

Vzhledem k probíhající adaptaci ve školce se s námi na jednu lekci vrátila i starší dcera. Je krásné vidět, jak si vzpomněla na svoje lekce, a teď sama doma iniciuje aktivity, které si z lekcí vybavuje. 

Jsem zvědavá, jaké to bude tentokrát s druhorozenou dcerou. Už mám zkušenost z lekcí se starší dcerou, absolvovala jsem lektorský výcvik a na celou metodu se teď dívám trochu jinýma očima a s větším pochopením, co stojí za jednotlivými aktivitami a postupy. 

Těším se, co všechno nám společné lekce přinesou a v čem bude tahle zkušenost jiná než ta před třemi lety. A nezbývá než poděkovat Monice, že mně i mým holčičkám umožňuje tohle všechno zažívat.