Spory mezi dětmi

Z mého pohledu jsou dvojího typu:

1. mezi sourozenci
2. mezi dětmi z různých rodin

Je rozdíl, jak k nim přistupovat, ale mají i stejná pravidla pro nás dospěláky.

1. Sourozenecké spory a naše zasahování mají zásadní vliv na vztahy v rodině. Ovlivňují rovnováhu, jak se každý člen v domácnosti cítí. Je velkým mistrovstvím umět zvolit jestli zasáhneme nebo ne. Ten správný okamžik, volba slov to je velká alchymie.

Uměla jsem se prát jen s bráchou. Rvali jsme se jako koně. Naše souboje většinou probíhaly mimo pozornost rodičů. Pokud jednomu z nás o něco šlo, náš souboj začal v jejich přítomnosti, byla šance na pomoc od nich. 😊 Že bych se dostala do křížku s cizími, bylo naprosto nemyslitelné. Zato brácha vše, co se mnou natrénoval, používal a rozvíjel dál mezi kamarády. Jsme generace, která se nejspíš ještě prát mohla.

já a brácha

Pokud vás téma zajímá, můžeme se společně setkat na semináři Sourozenci (odkaz zde).

2. Přijít na to, jak se řeší spory mezi dětmi z různých rodin, mi pomohla práce v jesličkové montessori třídě. Prohloubila jsem svůj smysl pro pozorování a naučila jsem se zpomalit :-). Začala jsem vnímat rozdíl, kdy dospělý zasáhl a kdy měly děti šanci spor řešit sami.

Na lekcích Hrajeme si Mones každá maminka objevuje svou schopnost pozorovat a zároveň vážit svá slova. Pozorování a zpomalení je velmi dobrý recept na nastavování svého osobního řešení konfliktu.

Dalším darem montessori pro mne byl i objev „řešení“ sporu bez obvinění jednoho nebo druhého dítěte – není viník = není oběť = stejná vina i nevina. Tato dovednost mi pomáhá v získání nadhledu. Není to snadné připustit, že i ten, kdo spor vyvolal, může mít důvod, ale je to velmi účinné a v praxi osvědčené. Často děti tímto způsobem dávají najevo svůj pocit nedostatečné pozornosti, kterou nutně potřebují.

Spory na návštěvě?

Většinou chceme mít dítě, které je ochotné se podělit s kamarádem. Děti, které byly nasyceny pocitem, že mohou o svých věcech rozhodovat, budou snadněji půjčovat, co je jejich. Někdy tento pocit najdou rychle, jindy jim to trvá déle a někdy je to jako na houpačce, jednou půjčí a jednou ne.

Naučila jsem se používat jednoduché pravidlo, podle kterého se naučíme své dítě podpořit. Nedělej to, co by jsi nechtěla, aby někdo dělal tobě.  Příklad – přijde k vám na návštěvu kamarádka. Co vše jste ochotná jí půjčit?

Podpora našeho dítěte, že půjčování je na něm, nemusí najít pochopení u návštěvy. Proto je dobré se domluvit a návštěva si přinese s sebou něco, co by děti vyměnily. To často pomůže, ale děti jsou jako aprílové počasí a během chvíle se může změnit jejich rozhodnutí. Pokud máme na mysli, že dítě potřebuje cítit naši oporu, tak se v nás rozvine kreativita, upevníme vnitřní stabilitu atd.

Boj mezi klukem a holčičkou?

Setkala jsem se s názorem, že je nespravedlivé, že kluci mají větší sílu. Tehdy jsem byla zaskočena, měla jsem zkušenosti s bráchou, a tak mi celkem bylo jasno, že je to normální.

Maminka, která o tom se mnou mluvila jako první, měla holčičku a ta se šla naférovku poprat i se silnějším klukem a výsledek byl dopředu daný. Kluk se někdy u své maminky dočkal – tak jí to půjč nebo s holkami se kluci neperou. Jako by měla mít holčička navrch.

S maminkou jsme si ujasňovaly, jaké jsou „zbraně“ kluků a jaké holčiček.  Měla jsem radost, když maminka začala svou dceru (a vlastně i sebe) přesměrovávat na úsměv, práci očima, tělem…, začala nosit sukně, šaty.

Na závěr :

1. Je velký dar – podpořit své dítě, pozorovat a zpomalit se.
2. Není viník = není oběť = stejná vina i nevina.
3. Díky konfliktu se děti učí domluvit mezi sebou, najít svá řešení.
4. Důvěra ve vlastní dítě ho činí sebevědomějším
5. Správné použití svých schopností je základní dovednost holčiček i kluků.

spolupráce

Pokud by jste měli zájem, tak téma Řešení dětských sporů je obsahem semináře – odkaz zde

Příběh z lekcí Hrajeme si Mones.

Příklad, jak mohou v rodičích děti proměnit jejich představy a názory,

Nehodnocení

Dva roky vedle sebe na lekcích sedávají dvě holčičky. Jsou jak voda a oheň, introvertka a extrovertka. Rodiče té ohnivé, extrovertní holčičky si užívají své. Mají přirozenou potřebu, vycházející ze „společenských“ pravidel, svou dceru strhávat a omlouvat se okolí za její útoky.

Holčička introvertka pláče a schovává se k mamince. Rodiče věří, že si holky vzájemně doplní to, co ta druhá nemá a postupně vidí, jak se to děje.

Na lekci mezi slečnami “ vodou a ohněm“ vznikl konflikt. Šlo o malé balónky a kužele. Bylo jich dost jiných, ale zájem byl o stejné. Jedna tahala, druhá držela, plakala. Maminka plačící užuž chtěla zasáhnou. Na znamení svá slova zastavila, sedla se za svou holčičku a nechala v klidu všemu průběh.

Po minutě už balónky končí v otočeném kuželu jako v trychtýři. Slečny spolupracují. Jedna drží kužel druhá do něj míčky hází. Oba rodiče se usmívají a jsou spokojeni. Naučili se v praxi, že jejich slova by předběhla řešení dětí.

Důležité bylo, dát jim pozornost beze slov. Vše bylo kořeněno důvěrou.

Dnes je ta uplakaná silnou slečnou a ve svých dvou a půl letech se umí bránit. A maminka je hrdá na svou dceru, která už ví jak na to. A ohnivá slečna dostala velký dar. Její rodiče pochopili základní pravidlo montessori filozofie – nehodnotit.

Chtělo to čas a ještě není vyhráno, ale už okusili, jak úžasná proměna v jejich vztahu s dcerou se děje.