Ahoj Moni, tak jsem predevčírem ustála docela dlouhý řev z pokojicku (byli tam K a S spolu sami). Zas to ve mne cuklo, že tam poběžím a chtěla jsem zarřat "co se zas děje", ale hned jsem si na tebe vzpomněla, že bys me sprdla :-))) Tak jsem byla zticha a čekala. Za chvili byl klid a Sas se začla něčemu chechtat. Včera tu byl můj táta, děti jedly u stolu, Kája pro něco odběhl a Sas mu mezitim obsadila jeho židli. Když se vratil, tak ji vycpal zpátky, ta ječela! Můj táta ji začal vysvětlovat, že to byla Kájova židle a ať nebrečí. Tak mu říkám: hele, ona to moc dobře ví a nech ji vyplakat. Za chvilinku byl klid. A já se najednou citim tak nějak svobodnější, jako že už vlastně nemusím neustále intervenovat, že to není všechno pořád na mne (což jsem si samozřejmě dělala sama :))) Děkuju děkuju DĚKUJU !!!!! za tu uterní lekci. Objimam tě na dálku 🙂 papa

Simona