Souzním se všemi referencemi maminek, které sdílejí, jaký pozitivní vliv má Mones Moniky Němcové na jejich děti – jak je rozvíjí, podporuje, obohacuje. Já bych ale touto referencí ráda vyzdvihla především to, jak Monika vede kurz a jak k němu přistupuje. S dcerou k Monice chodíme od jejích pěti měsíců. A až do jednoho roku jsme žádné jiné aktivity nenavštěvovaly. Nedávno jsme ale zkusily pár ochutnávek jiných kroužků – a musím říct, že to bylo převážně zklamání. Monika totiž nastavila laťku opravdu vysoko. Z většiny těch nových míst jsem odcházela zklamaná a bez chuti se vrátit. U Moniky si nesmírně cením především malých skupinek – maximálně čtyři maminky s dětmi. Díky tomu má každé dítě dostatek prostoru a času. Nikdo je nikam netlačí, nespěchá se, naopak – děti mají prostor pochopit, co se po nich chce, a reagovat svým vlastním tempem. A je až neuvěřitelné sledovat, jak krásně to funguje. Tohle opravdu není standard. Na mnoha jiných kroužcích je kapacita naplněná až po okraj. Důraz je často kladen na efektivitu a výdělek – což samozřejmě chápu. Ale pak se všechno děje rychle, přeskakuje se od jedné aktivity k druhé, věci se nedokončují, děti nemají šanci se na něco opravdu napojit. Lektorky nemají prostor děti vnímat a přistupovat k nim individuálně. A právě až teď jsem si plně uvědomila, jaký luxus s Monikou máme – individuální přístup, kvalitní čas, skutečný respekt k dětem i rodičům. Nejsme jen klienti ve skupince. Jsme součástí bezpečného prostoru. Skoro bych řekla – malé rodiny.

Barbora Vršanová

Je známo, že s dětmi musíte mít hodně trpělivost. Antoine de Saint-Exupéry ale říká, že děti musí mít spoustu trpělivosti s dospělými. Jako máma dvouletého chlapečka, který neposeděl v klidu ani tři vteřiny, jsem samozřejmě byla zastáncem prvního tvrzení. Časem mi však došlo, že slavný spisovatel měl pravdu. Můj „malý princ“ se potřeboval naučit trpělivosti se mnou, se světem kolem sebe. I proto jsem začala chodit k úžasné Monice do Mones. Po třech doslova prořvaných lekcích jsem si řekla, že ta čtvrtá bude naše poslední. Ale něco se stalo. Z nepozorného človíčka, který nechápal, že věci mají svůj řád, činnosti svůj čas a postup, že existuje respekt nejen k dospělému, ale i k dítěti vedle něj, se rázem stal někdo, kdo vběhne k Monice do sálu, bez řečí si sedne na své místo a TRPĚLIVĚ čeká na aktivity. Monika ke každému dítěti přistupuje individuálně, laskavě, dokáže mu ukázat, co jsou pravidla, která si ale nepleťte s přísností. Je to respekt mezi dvěma lidmi - mezi ní a dítětem. Musí být oboustranný, jinak to nefunguje. Zároveň mu dává volnost v rozhodování a jednání. A můj syn ji k mému překvapení poslouchá, čeká, až svůj úkol dokončí ostatní, nevzteká se, když mu něco nejde, neběhá chaoticky mezi aktivitami, ale systematicky je střídá, směje se a baví ho to, což je to hlavní. Ale i já jsem se tady něco naučila. Poznala jsem lépe nejen své dítě, ale i to, jaký potřebuju být rodič, aby byl on spokojený. Protože, co si budeme povídat, musí se mnou mít spoustu trpělivosti 🙂 P.S. chodíme už na druhý kurz a ten posun je vidět čím dál tím víc.

Veronika Hong Skorkovská